Nedávno jsem si vzpomněla na úsměvnou krátkou epizodu z konce mého studentského život, která se přihodila před 25 lety. Stalo se to mezi 9. a 10. semestrem, kdy jsme měli hrozně moc práce a ti, kteří nepracovali průběžně, museli absolvovat několik nocovek za sebou, aby mohli odevzdat projekty na zápočet a jít ke zkouškám.
Tenkrát nás bylo asi pět v rýsovně na strahovských kolejích a každý z nás měl už za sebou minimálně dvě nocovky a minimálně dvě nás ještě čekaly. Vlastně nešlo jen o práci přes noc, ale i o celý den. Spali jsme tak 2 hodiny denně. Já už pak nemohla usnout ani na ty dvě hodiny, jak jsem byla utahaná, ale musela jsem to vydržet, když jsem chtěla dostat všechny zápočty.
Aby se nám lépe dělalo, pouštěli jsme si z kazeťáku Pražský Výběr, Petera Gabriela, Shade, Stromboli, Depeche Mode, ... Když byla puštěná kazeta se skupinou
Stromboli a na řadu přišlo Veliké lalulá, jeden spolužák nejprve ztuhnul, pak přiskočil ke kazeťáku, přiložil na něj ucho a s vyděšeným výrazem v obličeji nevěřícně kroutil hlavou a zoufale povídá: " Já jsem se asi zbláznil! Nerozumím česky!"
V tu chvíli jsme se všichni začali řechtat jak blázni, což mu vůbec nepomohlo, spíše ho to utvrdilo v tom, že se z těch několika nocovek na jeden zátah opravdu zbláznil.
Pro ty, kteří neznají zhudebněnou báseň
Veliké lalulá od
Christiana Morgensterna, přikládám klip kapely Stromboli, protože bez poslechu této písně je moje krátká historka celkem o ničem.
