když vypadá turistický ukazatel jako patník

V pátek začal den jak na objednávku - modré nebe, sluníčko a hory sněhu, takže ideální podmínky vyrazit na Praděd, nejvyšší horu druhého nejvyššího pohoří republiky.
Na cestě na Praděd je pěkně rušno, lidí jak na Václaváku - na běžkách, pěšky, na sáňkách. Sluníčko pěkně připaluje, sundavám čepici a rukavice a šinu se svým tempem na vrchol. Kdo zná hory taky jinak, než z lanovek na sjezdovkách, ví, že z krásného slunečného dne je během pár minut den, který nestojí ani za vytažení pat z baráku. Ono to na těch sjezdovkách tak nepřijde, ale když jste někde nahoře na běžkách, jdete proti větru od tyče k tyči, tak myslíte jen to, až budete někde v teple pod kopcem.
Takhle dramatické to naštěstí nebylo, ale během necelé půlhodiny přišly mraky, Praděd zmizel v mlze, která se pomalu táhla mezi smrčky proti vám a nevypadala, že by chtěla zmizet někam pryč. Tak jsem se v půlce kopce otočila a šupajdila zpátky na Ovčárnu.

Už jsem se zmínila o horách sněhu, tak přikládám důkaz v podobě turistických ukazatelů, které vypadaly jako patníky nebo ukazatele pro trpajzlíky.

Ten poslední ukazatel jsem našla vyfocený na internetu v letním období, tak se na něj tady podívejte jen tak pro porovnání.

Ještě pár fotek před příchodem mlhy. Na těch fotografiích smrkových porostů je vidět, že tam bývá opravdu drsné podnebí. Jednou se mi povedlo odjet v létě do Jeseníků bez bundy a bez trika s dlouhým rukávem. Při slunečném počasí jsme vyjeli na Ovčárnu autobusem, když jsme z něho vystoupili, málem nás porazil vítr a já jediná z celého houfu turistů jsem nevytáhla z baťohu bundu a statečně jsem kráčela na Praděd. V životě jsem snad neměla takovou husí kůži. Tenkrát mě zachránila tenká vesta bez rukávů, kterou jsem měla zapnutou až ke krku.

Den sice začal moc hezky, ale pro někoho neskončil moc dobře. Ještě než se zhoršilo počasí, došlo k úrazu na sjezdovce a z Ostravy přiletěl vrtulník. Protože cesta vede těsně kolem plochy pro přistávání vrtulníků, museli jsme počkat, až vrtulník přiletí a přistane a necourat se po cestě sem a tam.

Musím konstatovat, že jsem byla udivena, co se najednou v tom čekajícím davu vyskytlo "odborníků na přistávání helikoptér":

"Když teď projdeme, co se asi tak stane, che!"
"Bůhví kdy přiletí a my tu budeme tvrdnou. Vždyť jsme dost daleko, nic se nemůže stát."
"Je vidět, tak snad ví, kde má přistát!"

Docela mě šokovalo, kolik tam bylo lidí, kteří nechtěli chvilku počkat. Říkala jsem si, jak by asi uvažovali, kdyby vrtulník letěl pro někoho z nich a u místa přistání se motali nějací bezohlední turisté.

A nakonec ještě foto "měřáku sněhové pokrývky". Někdo to nevydržel a přidal ještě jednu lať pro případ, že napadne víc jak dva metry sněhu.