včera z večera, mor a cholera, ...

Včera večer začal synek František povídat cosi o komárech, že ho poštípali, že za to můžu já, protože jsem večer svítila u otevřeného okna, atd., atd. ...  Protože jsem z noci neměla ani jeden štípanec (což je dosti divné a neobvyklé, protože komáři mě prostě zbožňují), nedalo mi to a podívala se mu na záda a na břicho. To, co jsem uviděla by musela mít na svědomí aspoň stovka komárů a každý by ho musel pěkně vysát.
Usoudila jsem, že to budou nejspíš neštovice a začala si hledat informace na internetu. To jsem ale neměla dělat! Když jsem v jednom článku došla k vážným komplikacím, tak se mi udělalo lehce nevolno a internet jsem raději zavřela.
Tím to ale neskončilo. Ač jsem v raném dětství neštovice prodělala, začala jsem se drbat (do teď mě to nepřešlo).
Dneska ráno nám paní doktorka potvrdila, že to jsou ukázkové neštovice, a že máme přijít v případě nějakých komplikací, jako je třeba kašel, aby to nepřerostlo v zápal plic, ... Pokud si myslíte, že jsem po návratu z ordinace začala kašlat, tak si to myslíte správně. S malými přestávkami kašlu ještě teď.
Je to klasická reakce na to, když se někdo začne bavit třeba o vších, tak v tu ránu si můžete hlavu udrbat. Doktoři na to třeba mají nějaký odborný výraz, ale ten já neznám.

O reakci na informace o rozličných nemocech krásně píše Jerome Klapka Jerome v půvabné knize Tři muži ve člunu (kdo ji neznáte, vřele doporučuji přečíst, pobavíte se).

Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
Jerome Klapka Jerome

Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne zašel do knihovny Britského muzea, abych se poučil, co má člověk podnikati proti jakési nepatrné chorůbce, která se o mě pokoušela - mám dojem, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem příslušnou publikaci a prostudoval jsem si všechno, co jsem si prostudovat přišel; a potom jsem tak nějak bezmyšlenkovitě a bezplánovitě obracel listy a naprosto lhostejně si začal číst o jiných nemocech, jen tak povšechně. Už si nepamatuji, co to bylo za chorobu, do které jsem se poprvé víc zahloubal - vím jenom, že to byla nějaká strašlivá, zhoubná metla lidstva - ale ještě jsem ani z polovičky nepřelétl očima výčet "varovných symptomů", a už na mě dolehlo poznání, že tu chorobu mám.
Na chvilku jsem úplně zkameněl hrůzou; a pak jsem, už v naprosté apatii zoufalství, zase obrátil pár stránek. narazil jsem na tyfus - pročetl jsem si příznaky - objevil jsem, že mám i tyfus, a už ho mám zřejmě řadu měsíců a že to vůbec nevím - a ptal jsem se v duchu, co mám ještě; nalistoval jsem tanec svatého Víta - zjistil jsem, jak jsem očekával, že ten mám taky - začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se prozkoumat ho důkladně, a tak jsem se do toho dal podle abecedy. Prostudoval jsem Addisonovu chorobu a dověděl se, že na ni stůňu a že se do čtrnácti dnů může vystupňovat v addisonskou krizi.
O Brightově nemoci jsem se ke své úlevě dočetl, že ji mám jen ve formě zcela mírné, takže v mém případě se s ní snad dá ještě nějaký čas žít. Zato cukrovku jsem měl s vážnými komplikacemi a s cholerou jsem se zřejmě už narodil. Svědomitě jsem probádal všechna písmena abecedy a pouze o jediném neduhu jsem mohl s jistotou usoudit, že jím netrpím, a to o sklonu k samovolným potratům.
V první chvíli mě to dost zamrzelo; připadalo mi to jako urážlivé přezírání. Jak to, že netrpím sklonem k samovolným potratům? Jak to, že zrovna já mám být takto omezován? Po nějaké chvíli však ve mně převládly pocity méně chamtivé. uvážil jsem, že mám všechny ostatní ve farmakologii známé nemoci, začal jsem se na celou tu věc dívat méně sobecky a došel jsem k rozhodnutí, že se bez sklonu k samovolným potratům obejdu. Záškrt, jak se ukázalo, mě zachvátil, aniž jsem si toho povšiml, rovnou ve svém nejzavilejším stádiu a žloutenkou infekční jsem se očividně nakazil už ve věku jinošském. Po žloutence už tam žádné další choroby nebyly, usoudil jsem tudíž, že ani ve mně už nic jiného nehlodá.

(Úryvek z kapitoly "Oběť jednoho sta a sedmi fatálních nemocí")

Pohled do zeleně prý uklidňuje.